Panzerjäger I
18. prosince 2011 v 2:15 | Rencek
|
Tanky,kanony ad. (WWII)
Panzerjäger I
Panzerjäger I | |
Základní charakteristika | |
Posádka | 3 muži |
Délka | 4,42 m |
Šířka | 1,85 m |
Výška | 2,25 m |
Hmotnost | 6,4 tun |
Pancéřování a výzbroj | |
Pancéřování | 13 mm, nástavba 14,5 mm |
Hlavní zbraň | 4,7 cm Pak(t) |
Sekundární zbraně | |
Pohon a pohyb | |
Pohon | Maybach NL 38 TR 100 hp |
Odpružení | |
Max. rychlost | 42 km/h |
Poměr výkon/hmotnost | 15.6 hp/tonne |
Dojezd | 140 km |
Panzerjäger I byla německá improvizovaná konstrunkce lehkého stíhače tanků vzniklá přestavbou lehkých tanků Panzerkampfwagen I Ausf. B. Za jeho hlavní výzbroj byl vybrán československý protitankový kanón Škoda 47 mm PaK L/43. Výroba probíhala v březnu až květnu 1940 a celkem bylo vyrobeno 132 strojů. Byly nasazeny při vpádu do Francie, na africkém bojišti a při operaci Barbarossa. Poslední stroje byly staženy z bojových operací v roce 1942.
Panzerjäger I představoval improvizovanou konstrukci, která měla nějak zužitkovat stroje Panzer I, které již přestávaly být v boji použitelné. Šlo o efektivní zbraň pro boj s tančíky a lehkými tanky, ovšem proti kvalitním středním tankům se už prosazoval hůře. Jakožto první z řady improvizací a nouzových přestaveb trpěl Panzerjäger I řadou nedostatků a nedokonalostí - vysokou siluetou počínaje, absencí efektivní protipěchotní výzbroje pokračuje a nedostatečnou ochranou posádky konče.
Oficiální název pro Panzerjägery I zněl 4,7cm PaK(t) (Sf) auf Panzerkampfwagen I. Písmeno (t) znamenalo "Tschechoslowakisch" (československý) a (Sf) "Selbstfahrlafette" (samohybná lafeta).
ZDROJ: WWW.WIKIPEDIA.CZ
Marder III
18. prosince 2011 v 2:13 | Rencek
|
Tanky,kanony ad. (WWII)
Marder III
Stíhač tanků Marder III | |
Základní charakteristika | |
Posádka | 4 |
Délka | 6,43 m |
Šířka | 2,06 m |
Výška | 2,50 m |
Hmotnost | 10,7 t |
Pancéřování a výzbroj | |
Pancéřování | 11 - 50 mm |
Hlavní zbraň | Pak 36 ráže 76,2 mm |
Sekundární zbraně | kulomet ráže 7,92 mm |
Pohon a pohyb | |
Pohon | Praga EPA 125 hp |
Odpružení | |
Max. rychlost | 42 km/h na silnici |
Poměr výkon/hmotnost | hp/t |
Dojezd | 185 km |
Německý stíhač tanků Marder III byl vyvinut na podvozku tanku české konstrukce LT-38. Počátkem roku 1942 vznikl ve firmě Alkett první prototyp tohoto stroje. Obrněnce však vyráběla pražská firma BMM (ČKD Praha). Hlavní zbraní stíhače tanků byly ukořistěné sovětské kanóny F 22, které byly používány v tancích T-34/76. Tato děla Němci přejmenovali na PaK 36 (r). Na podvozku tanku LT-38 byla instalována nástavba, jejíž konstrukce však nebyla pro praktické bojové použití ideální. Střelec a nabíječ tohoto obrněnce byli špatně kryti před nepřátelskou palbou, chyběla střecha, takže při dešti musela být přes nástavbu přetažena nepromokavá plachta.
Prvním typem stíhače byl stroj pod označením Panzerjäger 38 (t) für 7,62 cm PaK (r), kódové označení znělo SdKfz 139. Od dubna do června 1942 bylo vyrobeno 194 kusů.
Marder III byl poté modernizován, dostal silnější motor o výkonu 160 hp, bylo zlepšeno jeho pancéřování. Sovětské kořistní kanóny došly, takže byly nahrazeny německými děly PaK 40/3 ráže 75 mm. Tento typ byl pojmenován jako 7,5 cm PaK 40/3 auf Panzerkampfwagen 38 (t), kódové označení bylo SdKfz 138. Celkem bylo do května 1943 vyrobeno 275 kusů.
Dalším vývojovým typem byl Panzerjäger 38 (t) mit 7,5 cm PaK 40/3 Ausf. M, oficiálně SdKfz 138 M. U tohoto stroje bylo upraveno pancéřování, korba i uložení motoru. Kvůli nové konstrukci došlo k snížení osádky na 3 osoby. Nástavba s kanónem byla přesunuta do zadní části vozu, přičemž vznikly lepší pracovní podmínky pro posádku. Do června 1944 bylo vyrobeno 942 kusů.
Bojové nasazení
Stíhače tanků Marder III byly používány především na východní frontě, kde se Němci snažili snížit početní převahu tanků a samohybných děl Rudé armády. Stroje byly dodány i armádě samostatného Slovenského státu, bojovaly ve Slovenském národním povstání. Po druhé světové válce byly zařazeny do výzbroje Československé armády pod názvem ST-II.
ZDROJ: WWW.WIKIPEDIA.CZ
Marder II
18. prosince 2011 v 2:12 | Rencek
|
Tanky,kanony ad. (WWII)
Marder II
Stíhač tanků Marder II | |
Základní charakteristika | |
Posádka | 3 |
Délka | 6,36 m |
Šířka | 2,28 m |
Výška | 2,20 m |
Hmotnost | 10,8 t |
Pancéřování a výzbroj | |
Pancéřování | 5 - 30 mm |
Hlavní zbraň | kanóny F-22 ráže 76,2 mm, později PaK 40/2 L/46 ráže 75 mm |
Sekundární zbraně | kulomet ráže 7,92 mm |
Pohon a pohyb | |
Pohon | Maybach HL 62 TRM 140 koní |
Odpružení | |
Max. rychlost | 55 km/h na silnici |
Poměr výkon/hmotnost | hp/t |
Dojezd | 190 km |
Marder II byl německý stíhač tanků užívaný za druhé světové války. Stejně jako ostatní německá samohybná protitanková děla byl zkonstruován v důsledku sovětské převahy tanků jako levný prostředek na jejich ničení. Vzhledem k tomu, že nebyl čas na vývoj nových typů, byl zpravidla užíván podvozek již vyráběných tanků. V tomto případě se jednalo o podvozek německého stroje PzKpfw II. Jako výzbroj byly užívány ukořistěné sovětské kanóny F-22 ráže 76,2 mm. Od jara roku 1942 byl jednotkám přidělován typ, který dostal název "Panzer Selbstfahrlafette für 76,2cm PaK 36 (r)" a měl kódové označení SdKfz 132. Oficiální bojové označení Marder II bylo přiděleno až
počátkem roku 1944. Tehdy vznikla nová verze, vyzbrojená kanónem PaK 40/2 L/46 ráže 75 mm.Stroj vznikl instalací nástavby na podvozek, kde byl umístěn kanón a kulomet ráže 7,92 mm. Měl dosti vysoký profil a stával se tak dobrým cílem pro nepřátelské vojáky. Stíhače tanků však byly poměrně rychlé a měly docela slušnou průchodnost terénem.
ZDROJ: WWW.WIKIPEDIA.CZ
Marder I
18. prosince 2011 v 2:10 | Rencek
|
Tanky,kanony ad. (WWII)
Marder I
Marder I | |
Základní charakteristika | |
Posádka | 5 mužů |
Délka | ? m |
Šířka | 1,57 m |
Výška | 1,21 m |
Hmotnost | 8,03 tun |
Pancéřování a výzbroj | |
Pancéřování | 12 mm, nástavba 9-10 mm |
Hlavní zbraň | 7,5 cm Pak 40 |
Sekundární zbraně | MG 34 |
Pohon a pohyb | |
Pohon | De laHaye 103 T 5 70 hp |
Odpružení | |
Max. rychlost | 35 km/h |
Poměr výkon/hmotnost | hp/tonne |
Dojezd | 135 km |
Marder I (SdKfz 135) byl německý lehký stíhač tanků produkovaný v roce 1942. Šlo o improvizovanou konstrukci založenou na podvozcích ukořistěné techniky, zpočátku na podvozku francouzského pásového tahače Tracteur Blinde 37L (Lorraine), později na podvozcích francouzských tanků Hotchkiss 38 H a FCM-36. Na podvozek byla přidána nástavba a hlavní zbraň: kanon 7,5 cm Pak 40. Bojový prostor byl shora a zezadu otevřený (při nepříznivém počasí se zakrýval plachtou), boky kryly plechové stěny se slabým pancířem, čelo kryl posílený pohyblivý štít děla. Celé jméno takto zkonstruovaného stroje znělo 7,5cm PaK 40/1 auf Panzerjäger Lr.S., známější je ovšem pod jménem Marder I, které mu bylo oficiálně přiděleno v roce 1944. Celkem bylo vyrobeno 184 (resp. 185), z nichž většina zůstala v Evropě a v roce 1944 se v počtu 130 kusů zúčastnila boje proti spojeneckým jednotkám. Konce války se dožila jen malá část z nich.
Krom tohoto stíhače tanků bylo na podobném principu vybudováno několik samohybných houfnic (SdKfz 135/1)
Bojové nasazení
Největší nevýhodou této improvizované konstrukce byla poměrně vysoká silueta a slabá pasivní ochrana. Oproti těmto nedostatkům byly Mardery v boji proti tankům účinné díky výbornému kanónu PaK 40 a dobré průchodnosti terénem. I když stíhače Marder vznikly jako reakce na množství sovětské obrněné techniky, nakonec sloužily ve větším množství na západní frontě. V druhé polovině roku 1942 byly postupně nasazovány k jednotkám stíhačů tanků pěchotních divízí. Původně měly Mardery sloužit jako dočasné řešení, dokud nepřijdou do produkce dokonalejší stroje, ale jak to u "dočasných" řešení častokrát bývá, Mardery nakonec sloužily až do kapitulace Německa v květnu 1945.
ZDROJ: WWW.WIKIPEDIA.CZ
Neubaufahrzeug
18. prosince 2011 v 1:54 | Rencek
|
Tanky,kanony ad. (WWII)
Neubaufahrzeug
Neubaufahrzeug | |
Základní charakteristika | |
Posádka | 6 osob |
Délka | 6.65 m |
Šířka | 2.90 m |
Výška | 8.90 m |
Hmotnost | 23 t |
Pancéřování a výzbroj | |
Pancéřování | {{{pancíř}}} |
Hlavní zbraň | 75 mm KwK L/24 |
Sekundární zbraně | 37 mm KwK L/45 2x 7.92 mm MG13/34 |
Pohon a pohyb | |
Pohon | 290 hp BMW Va or 300 hp Maybach HL 108 TR {{{síla motoru}}} |
Odpružení | {{{suspension}}} |
Max. rychlost | 25 km/h |
Poměr výkon/hmotnost | {{{pw_ratio}}} |
Dojezd | 120 km po silnici |
Německý Neubaufahrzeug tank byl první prototyp těžkého tanku pro Wehrmacht poté co se Adolf Hitler ujal moci. S více děly, těžký a pomalý, se tento tank jen těžko dal použít pro taktiku Blitzkrieg (blesková válka) a proto bylo vyrobeno jen 5 kusů. Tyto stroje byly využity zejména pro propagační účely, avšak zúčastnily se bojů v Norsku v roce 1940.
Vývoj
Vývoj Neubaufahrzeug (česky: "nové vozidlo") začal v roce 1933, když Reichswehr podepsal smlouvu na Großtraktor (těžký traktor) od firem Rheinmetall-Borsig a Krupp. Grosstraktor se mu říkalo z důvodů Versailleské smlouvy, kvůli které nemohli mít Němci jakékoliv tanky či obrněná vozidla.
Tyto dva modely se velmi lišily, hlavním rozdílem bylo umístění zbraně. Oba vozy byly vyzbrojeny věží s 75 mm KwK L/24 dělem a se sekundárním 37 mm Tankkanone L/45. Stroj od Rheinmetall měl přidělanou druhou zbraň na 75 mm KwK L/24 dělu, kdežto Kruppův stroj měl zbraně paralelně vedle sebe. Oba vozy měly dvě záložní střílny, jednu vpředu a druhou vzadu. Toto bylo použito i na Panzeru I, se standardním kulometem.
Rheinmetall pojmenoval svůj výrobek PzKpfw NbFz V ('PanzerKampfwagen NeubauFahrzeug V'), a Kruppův nesl název PzKpfw NbFz VI. Očekávalo se že tyto stroje budou dostatečné jako Těžké tanky pro celou Německou armádu, časem se však prokázalo že jsou tyto stroje nespolehlivé a těžko použitelné pro tuto roli. I přesto vývoj pokračoval aby německý průmysl a armáda získaly zkušenosti s výrobou a použitím těžkých tanků.
V roce 1934 Rheinmetall vybudoval dva slitinové prototypy, první vyzbrojený vlastním dělem a druhý vyzbrojen dělem od Kruppu. V letech 1935 až 1936 byly dokončeny tři další prototypy s řádným pancéřováním a děly od firmy Krupp.
Bojové nasazení
I když tyto vozy nikdy nebyly masově vyráběny, sloužily jako propagační materiál Nacistického Německa. Byly například ukazovány na Mezinárodní výstavě automobilů v Berlíně v roce 1939.
Jejich použití pro propagandu ještě vzrostlo když Němci zaútočili na Norsko. Wehrmacht dal dohromady speciální jednotku Panzerabteilung, která vzala opancéřované prototypy s sebou do Osla. Zde se dostaly do menších bojů se Spojenci. V blízkost Åndalsnes se jeden z tanků dostal do bažin a musel být zničen, později byl nahrazen slitinovým prototypem.
Není jasné co se s tanky stalo po útoku na Norsko, ale žádný nepřežil válku. Ty co vydržely do roku 1941 byly sešrotovány v roce 1942, to dokazují dokumenty zabrané Brity v roce 1945. Není jasné kdy přesně se toto odehrálo, ale pravděpodobně byly Neubaufahrzeugy zničeny před výrobou Grille prototypu (se 128 mm KwK44 L60 či L71 dělem na podvozku Henschela Vk3001 a Vk3002). Tato děla byla dokončena a jedno z nich využito proti Rusům v blízkost Charkova, v letech 1943 a 1944.
ZDROJ: WWW.WIKIPEDIA.CZ
Panther
18. prosince 2011 v 1:52 | Rencek
|
Tanky,kanony ad. (WWII)
Panther
Panther D | |
Základní charakteristika | |
Posádka | 5 |
Délka | 6,9 m |
Šířka | 3,4 m |
Výška | 3,0 m |
Hmotnost | 44,8 t |
Pancéřování a výzbroj | |
Pancéřování | 100 mm |
Hlavní zbraň | 75mm kanón Kw.K.42 L/70 |
Sekundární zbraně | 2x 7,92 mm MG-34 |
Pohon a pohyb | |
Pohon | V-12 Benzínový motor Maybach HL230P30 520 kW (700 hp) |
Odpružení | torzní tyče prokládané silničními koly |
Max. rychlost | 46 km/h |
Poměr výkon/hmotnost | 16 hp/tunu |
Dojezd | 250 km |
Panzerkampfwagen V Panther (SdKfz 171) byl německý střední tank produkovaný v letech 1942-1945. Celkem bylo vyprodukováno 6132 kusů.
Panther představoval německou reakcí na ruský tank T-34. Překonával jej jak silou pancíře, tak zejména výkonností a přesností děla 7,5 cm KwK 42 L/70, tento náskok však byl brzy z velké části dohnán novou verzí jeho ruského protějšku T-34/85.
Vznik a vývoj
Vývoj tanku Panter začal v důsledku zkušeností německé armády na východní frontě. Tam německé tanky narazily na sovětské střední tanky T-34 a těžší KV-1, které německé "Panzery" v mnoha ohledech převyšovaly. Ani později nasazený Pz IVF s dlouhým kanónem si v boji s protivníky vítězstvím nemohl být jistý. Německé tanky byly v porovnaní se sovětskou technikou slabě pancéřované, navíc jejich pancíř byl hlavně nýtovaný a pancéřové plechy byly skoro kolmé, což velmi snižovalo jejich balistickou odolnost.
Vývojem nového středního tanku byla pověřena firma MAN v čele s hlavním konstruktérem Ing. Paulem Wiebickim. Ta už 17 týdnů po začátku práce na projektu vyrobila 3. února 1942 první prototyp tanku Panther. Nový tank byl poháněný motorem Maybach HL 210P45 s výkonem 475 kW. Trup a věž měly svařovanou konstrukci z ocelových plátů. Věž s šestiúhelníkovým půdorysem byla umístěna v blízkosti těžiště, otáčela se spolu se sedadly posádky, buď hydraulicky, nebo v případě selhání ručně. V zadní části pancéřování věže byl kruhový únikový otvor. Na vrchu byly umístěny periskopy, ventilátor a velitelská věžička. Boky věže měly sílu 45 mm, čelo 80 až 100 mm. Boční a zadní stěny trupu byly chráněny pancířem o síle 40 mm, čelní stěna 80 mm. Dno korby a vrch věže měly sílu 16 mm. Podvozek se skládal z osmi pojezdových kol, z napínacího a hnacího kola v dvou řadách. Pásy se skládaly z 86 článků a jejich šířka byla 660 mm. Tank byl kvalitně odpružený a na tu dobu poskytoval velký komfort. Výzbroj tvořil 75mm kanón 7,5 cm KwK 42 vybavený úsťovou brzdou a dva kulomety MG 34 nebo MG 42.
koušky prototypu se realizovaly na zkušebním polygónu Berka v durynském Eisenachu. Už v červnu 1942 vydal ministr hospodářství Třetí říše Albert Speer pokyn na výrobu 250-kusové série v závodech Man, Daimler-Benz, Henschel a MNH. První sériové stroje k útvarům přišly v lednu 1943.
Sériově vyráběné
- Panther D1
- Panther D2
- Panther A
- Panther G
Plánované
- Panther F
- Panther II
Modifikace tanku
- Jagdpanther
Bojové nasazení
V polovině roku 1943 sloužilo v německých jednotkách asi 340 Pantherů. Ty byly poprvé nasazeny v bitvě u Kurska, ovšem stalo se tak příliš brzy, bez řádného odzkoušení a odstranění dětských nedostatků, takže jejich výkon zůstal hluboko za očekáváním, mnoho strojů odpadlo pro technické obtíže (v průběhu několika dnů bylo ztraceno 150 tanků). Po doladění některých obtíži se Panther stal jedním z nejlepších strojů války, ovšem německý průmysl jich nebyl schopen vyprodukovat dostatečné množství. Od druhé poloviny roku 1943 se Panthery začaly skutečně osvědčovat. Například divize SS Das Reich v září 1943 během dvou dnů zničila za pomoci Pantherů 40 sovětských T-34 a KV-1. Tankový pluk Bäke v několikadenním boji s dvěma sovětskými tankovými prapory zničil 265 tanků, při ztrátě jednoho Tigra a 4 Pantherů. Na západní frontě byla nadřazenost Pantherů ještě výraznější. Americký Sherman musel Panthera trefit nejméně 3x, než ho z boje vyřadil. Proto byly ukořistěné Panthery s oblibou začleňované do spojeneckých tankových jednotek. Po válce je určitou dobu používalo Československo, Maďarsko i Francie. Jejich použití se zvažovalo i v Izraeli.
ZDROJ: WWW.WIKIPEDIA.CZ
Tiger
18. prosince 2011 v 1:50 | Rencek
|
Tanky,kanony ad. (WWII)
Tiger
Tiger Ausf. E | |
Základní charakteristika | |
Posádka | 5 (velitel, střelec, nabíječ, řidič, radista) |
Délka | 8,45 m (s kanonem vpřed) |
Šířka | 3,55 m |
Výška | 3,0 m |
Hmotnost | 57 t |
Pancéřování a výzbroj | |
Pancéřování | 25-120 mm |
Hlavní zbraň | 88mm kanón Kw.K.36 L/56 s 92 náboji |
Sekundární zbraně | 2x 7,92 mm MG34 se 4 800 náboji |
Pohon a pohyb | |
Pohon | V-12 Benzínový motor Maybach HL230P45 514,8 kW (700 hp) |
Odpružení | torzní tyče |
Max. rychlost | 40 km/h (silnice), 20 km/h (terén) |
Poměr výkon/hmotnost | 12,3 hp/tunu |
Dojezd | 100 km / 60 km (silnice/ terén) |
Panzerkampfwagen VI Tiger (též PzKpfw VI, Tiger ausf.E či SdKfz 181) byl německý
těžký tank vyvinutý za druhé světové války. Vyráběn byl od srpna 1942 do srpna 1944, celkem bylo vyprodukováno asi 1 350 strojů.
Vývoj tanku
Po prohrané 1. světové válce bylo Německo vázáno Versailleskou smlouvou, podle které nesmělo vyrábět a vlastnit zbraně mnoha typů, mezi něž patřily pochopitelně i tanky. Přesto se mu podařilo tajně provádět testy s tanky, jejichž pracovní názvy byly Leicht Traktor, Grosstraktor či Neubaufahrzeug.
Po nástupu Hitlera k moci Německo smlouvu vypovědělo a postupně začal vývoj a výroba nových strojů. V roce 1937 získala firma Henschel zakázku na zhotovení prototypu těžkého tanku DW1, Henschel však zahájil práce na vývoji mnohem většího vozidla - 65 tunového VK 6501. Své nabídky předložily i firmy Daimler-Benz, MAN a Porsche, takže se objevily prototypy tanků VK 3001, VK 3601 aVK 4501. Dne 20. listopadu 1941 měli němečtí inženýři možnost zkoumat ukořistěný tank T-34 v 
neporušeném stavu, což u nich a u vojenských představitelů vyvolalo zděšení. Byl přerušen projekt VK 3001/3601 a všechny dostupné prostředky byly soustředěny na vývoj těžšího tanku, který by překonal sovětský T-34.
neporušeném stavu, což u nich a u vojenských představitelů vyvolalo zděšení. Byl přerušen projekt VK 3001/3601 a všechny dostupné prostředky byly soustředěny na vývoj těžšího tanku, který by překonal sovětský T-34.V den Hitlerových narozenin 20. dubna 1942 představily firmy Henschel i Porsche hotové prototypy strojů VK 4501, které dostaly název PzKpfw VI. Tiger. Bylo rozhodnuto, že tyto tanky bude vyrábět favorizovaná firma Henschel, rozpracovaných 90 kusů (v drtivé většině bez věže, kterou jednotně vyráběl Krupp) Porscheho Tigeru se staly základem pro stíhač tanků Elefant s pevnou věží.
Konstrukce
Tank Tiger byl vůbec první vozidlo svého druhu od první světové války, jehož konstrukce vycházela z reálných bojových zkušeností, ponechávajíc stranou trochu zavádějící lekci španělské občanské války. Hmotnost Tigera dosahovala téměř dvojnásobku hmotnosti raných T-34/76A. Konstrukce Tigeru neměla zajistit pouze převahu nad tímto sovětským strojem, ale šla o krok dále. Tank svou úrovní ochrany posádky a palebnou silou podstatně překonával všechna dosud zkonstruovaná vozidla. Na druhou stranu enormní velikost tanku, výrobní náročnost, hmotnost a z toho plynoucí výše pořizovacích nákladů způsobily, že tank nemohl být na bojišti nikdy víc než příležitostným hráčem.
Mohutné pancéřování a ničivá palebná síla jsou dvě vlastnosti, které se tanku Tiger zcela oprávněně připisují. Přesto se jedná jen o dva z celé řady faktorů, které determinují účinnost tanku v boji. Na síle pancíře si dali němečtí inženýři celkem dost záležet, ovšem konstrukce byla poměrně špatná, protože zde nebyly téměř žádné šikmé plochy. Všechny exponované vertikální a téměř vertikální plochy - spodní a horní část čelního pancíře korby, boční strany věže a zadní části korby, která měla stejný sklon jako horní čelní pancíř (81°) - měly max. tloušťku 100mm. Nejexponovanější oblast, čelní strana veže, byla 120mm silná a většinu její plochy, zde ještě zesiloval panceřový kryt zaákladny hlavně kanónu. Avšak kdyby např. čelní pancíř měl sklon 35 stupňů, poskytoval by ocelový plát tloušťky 60 mm posádce stejnou ochranu, jako 100 mm silný kolmý pancíř Tigeru. Tank tak mohl získat úsporu hmotnosti ve prospěch své pohyblivosti. Slabinou byl též zpočátku poměrně slabý 25 mm pancíř na stropu věže a korby. Tigery se stávaly vyhledávaným cílem britských letadel Hawker Typhoon, amerických P-51 Mustang či sovětských bitevníků Iljušin Il-2, na což Němci reagovali v polovině roku 1944 zesílením tloušťky stropu věže na 45 mm.
Původní hlavní výzbroj tanků Tiger měl tvořit kanón 7,5cm L/70 KwK42, ovšem Hitler prosadil montáž 8,8cm L/56 KwK36 kanónu, jehož střely měly paradoxně nižší průbojnost pancíře, než u menšího kanónu. Pro porovnání: protipancéřová střela Pzgr.39 ráže 7,5cm mohla prostřelit 110mm silný pancíř (Pzgr.40 s wolframovým jádrem byla schopna probít až 150mm pancíř) se sklonem 30° na vzdálenost 1000m. Použitá zbraň však i přes větší ráži 8,8cm probíjela za stejných podmínek 100mm a 138mm. Ovšem průnik této střely do nepřátelského stroje, znamenal téměř vždy jistou smrt osádky a zničení stroje a i pokud neprobil, často se stávalo, že prostě urval nepřátelskému tanku věž ze závěsu. Rozdíl ve výkonech byl dán rychlostí střel. U delšího 7,5cm kanónu byla úsťová rychlost střely 925m/s, resp. 1120m/s pro výše zmíněné druhy střel, oproti 773m/s a 930m/s v případě 8,8cm KwK36. Tradičně dobrá byla optika, v níž Německo bylo na světové špičce.
K otáčení věže sloužil hydraulický a - při poruše - ruční mechanismus, který byl však složitý a značně pomalý, hydraulické ovládání bylo nepřesné. Ve zprávě, kterou po skončení války vypracovali britští důstojníci, se mj. píše, že "pracoviště střelce má značné nedostatky, je velmi stísněné, prvky k ovládání kanónu mají nevhodný tvar a jsou špatně umístěné. Prostředky k míření nejsou přiměřené, pouze nabíječ má ke své práci odpovídající podmínky." Zpráva kritizuje také pracoviště radisty - střelce, velitele vozu a řidiče. Radista - střelec ovládal kulomet MG 34 ráže 7,92 mm pomocí pistolové rukojeti a čalouněné opěry hlavy na nosné konstrukci. Podle zmíněné britské zprávy "tato opěrka neustále doléhala na hlavu střelce a způsobovala mu neúnosné nepohodlí."
Tank Tiger byl poháněn motorem firmy Maybach HL210 (který tvořily 2 spojené motory Tatra 111 o výkonu 642 koní, později HL230 s výkonem o 52 k vyšším. Motory tohoto fakticky monopolního německého výrobce byly samy o sobě vynikající, ovšem stěží mohly fungovat v tanku, jehož skutečná hmotnost překročila o 25% hodnotu stanovenou technickými podmínkami. Motor musel pracovat v bojových podmínkách často na plný výkon, což vedlo k jeho přehřívání. Jakmile překročila provozní teplota 95 °C, docházelo k pronikání chladicí kapaliny do mazacího okruhu. Nejvyšší rychlost tanku při maximálně povolených otáčkách motoru byla 38 km/h, což však bylo o 3 km/h méně, než u tanku M4 Sherman a dokonce o 18 km/h méně, než u T-34/85. Motor měl každopádně ohromnou spotřebu paliva, byť její přesné vyčíslení je předmětem kontroverzí.Jestliže např. T-34 spotřebovala při jízdě v terénu 1,84 - 2,5 litrů nafty na 1 km, pak spotřeba Tigera činila 7,8 - 10 litrů benzínu na 1 km.
Zajatí němečtí vojáci ohromovali spojenecké vojáky tvrzením, že plná nádrž (567 l) málokdy vystačila na více než 2,5 hodiny činnosti v terénních podmínkách. Analogická situace, jako s motorem, byla i s jinak vynikající hydraulicky ovládanou převodovkou. Ta sice byla snadno ovladatelná a získala si u řidičů tanků velkou oblibu. Na voliči bylo dokonce možno nastavit osm rychlostí pro jízdu dopředu a čtyři rychlosti pro jízdu vzad. Složité převodovce a řízení bylo však třeba věnovat svědomitou péči, což v bojových podmínkách bylo obtížné. Z výslechů zajatých německých vojáků je patrné, že selhání převodovky a řízení bylo nejčastější příčinou vyřazení tanku z další činnosti.
Tank Tiger měl i docela dobrý podvozek s přesazenými koly a 725 mm pásy. Tento systém však narazil na nepředvídaný problém - v drsných klimatických podmínkách zamrzalo u dočasně odstavených tanků bláto a rozbředlý sníh mezi koly, což bránilo jejich dalšímu pohybu. Nánosy hlíny a kamení mezi pojezdovými koly způsobovaly sjetí pásu z ozubeného kola nebo jeho pevné vzpříčení. K obdobným potížím docházelo také při couvání nebo otáčení v bažinatém terénu. Takto nepojízdné Tigery se stávaly snadnou kořistí protivníka. I samotný pohyb v podmínkách východní fronty byl pro Tigery, jejichž měrné zatížení bylo 1,04 kg/cm², dosti podstatnou slabinou, které se osádky sovětských tanků naučily využívat. Další komplikací byla výměna úzkých pásů pro transport na železnici za široké bojové.
Válečné užití
Poprvé byly tanky Tiger nasazeny do bojů v září 1942 na východní frontě v Leningradské oblasti v počtu 3 kusů, avšak bez valného efektu (všechny tři zapadly a podařilo se zachranit jen jeden, zbylé dva byly zničeny před sověty). Některé stroje zapadly v rozbahněném terénu, jiné postihly mechanické závady. Jediným kladem byla skutečnost, že žádná z protitankových zbraní neprostřelila pancíř tanku, i když došlo k několika poškozením kanónu sovětskými protitankovými střelami.
V závěru roku 1942 byly odeslány první Tigery do Tuniska, aby čelily náporu spojenců. Počátkem roku 1943 se zapojily do bojů s poměrně dobrými výsledky, ovšem závady převodovky, řízení i problémy s pojezdovými koly jich vyřadilo z činnosti více, než bojové střety s nepřítelem.
V té době se v severní Africe objevily první americké tanky M4 Sherman, které sice na Tigery nestačily, ale které měly postupně zvyšující se početní převahu. Západní spojenci se stejně jako Sověti rozhodli jít cestou výroby středních tanků vyráběných ve velkém množství. Dne 16. ledna 1943 se sovětským vojákům podařilo ukořistit jeden nepoškozený tank Tiger, který byl dokonce vozem velitele roty. (Jinak tanky měly ve své výzbroji i likvidační granát (nálož ke zničení hlavně - německy die Rohrzerstöhrladung). Jestliže se stal tank nepojízdný a hrozilo, že padne do rukou nepřítele, nabíječ vsunul nálož do hlavně a aktivoval ji. Posádka musela tank rychle opustit, vzápětí exploze urazila hlaveň děla). V květnu téhož roku měla Rudá armáda všechny důležité informace o slabých a silných stránkách tohoto obrněnce a mohla tak začít s realizací příslušných protiopatření. V této době začalo docházet na východní frontu stále více Tigerů a začaly se dostavovat první výsledky.
Velmi úspěšně si posádky vedly v bojích u Charkova na jaře 1943. Mezi německými vojáky se objevila sorta tankistů (tankových es), kteří svými stroji ničili desítky nepřátelských tanků a bojových vozidel. Je třeba však uvést, že takových špičkových osádek bylo poměrně malé množství. S narůstající bojovou činností Tigerů začalo docházet k jejich ztrátám, které byly způsobeny minami, zásahy, terénními překážkami a mechanickými poruchami. Počátkem července 1943 se rozhořela bitva u Kurska, při níž sice Němci zničili více sovětských tanků, než ztratili, ovšem ztráty již na rozdíl od protivníků nestačili nahradit. V této bitvě se ukázalo, že tank Tiger má kvůli své těžkopádnosti a značné spotřebě paliva nízkou schopnost vedení útočného boje spojeného s častou změnou palebného postavení. Proto byl zatlačen do boje obranného, k čemuž se paradoxně výborně hodil.
V červenci byla na Sicílii přemístěna rota těžkých tanků, avšak výsledkem jejich působení byly vážné a zcela zbytečné ztráty Tigerů. Některé se zabořily v terénu, jiné zůstaly stát kvůli mechanické závadě. Při evakuaci ze Sicílie zbyl Němcům pouze jeden tento tank z původních sedmnácti. Z dalších bojů v Itálii stojí za zmínku bitva u Monte Cassina, kde Němci během 48 hodin ztratili patnáct ze svých šestnácti Tigerů. V průběhu roku 1943 doznal Tiger několika málo změn v síle pancíře, lepší optice a pojezdových kolech. Na pancíře se začala nanášet pasta "Zimmerit", která měla bránit v přichycení magnetických min.
Když provedli Spojenci roku 1944 invazi v Normandii, měli tam Němci celkem čtyři tanky Tiger. Bylo tam také pět Königstigerů, ovšem ty byly tak nespolehlivé, že byly odeslány raději do Německa, aby nepadly do rukou nepřítele. Koncem září 1944 téměř definitivně ustal skomírající přísun nových těžkých tanků z továrny v Kasselu. Po prvním říjnu továrnu opustilo pouhých 44 Tigerů. Při protiútoku v Ardenách v prosinci 1944 měli Němci na západní frontě jen 35 těchto tanků. Na jaře 1945 se zbývající těžké tanky ze západní fronty přesunuly na frontu východní. Podstatná část německých těžkých tanků bojovala již od roku 1943 proti Sovětům, kde utrpěly velké ztráty, které nešlo nahradit. Jestliže v polovině roku 1944 činil počet použitelných Tigerů čísla 670, pak na konci roku to bylo 316 a v únoru 1945 pouhých 216 strojů. Kapitulace německé armády v květnu 1945 znamenala i konec tanku Tiger, který se stal skutečným symbolem německé vojenské síly a jež z mnoha hledisek předznamenal vývoj moderních tanků.
Hodnocení
Těžký tank Tiger měl v některých ohledech závažné nedostatky. Byl to těžkopádný obr, jeho motor a převodovka nebyly dimenzovány pro pohon tak těžkého vozidla. Trpěl velmi často mechanickými poruchami, měl značnou spotřebu paliva a omezený dojezd. Podvozek s přesazenými koly byl složitý, jeho řádná údržba v bojových podmínkách téměř nemožná. Rychlost motorického otáčení věže byla příliš malá, nemluvě o ručním otáčení. Střelba na pohyblivé cíle byla obtížná, kanón postrádal stabilizátor, takže tank nemohl vést přesnou střelbu za jízdy. Proti tomuto výčtu vad stojí mohutné pancéřování a výborný kanón, což byly dva důležité faktory, které z tanku Tiger udělaly obávanou zbraň na bojištích druhé světové války.
Modifikace
Tanků Tiger bylo vyrobeno poměrně malé množství, rovněž jeho obměn nebylo mnoho. Kromě základní varianty SdKfz 181 byly nejobvyklejšími stroji velitelské tanky SdKfz 267 a SdKfz 268, které byly zbaveny spřaženého kulometu, místo něhož byla montována výkonnější radiostanice s větší anténou. Kvůli demaskujícímu účinku této antény se ale velitelské vozy stávaly vyhledávaným cílem kanónů v jejich blízkosti. Několik málo Tigerů bylo přestavěno na ženijní tanky Bergepanzer (Sd.Kfz. 185). Další modifikací tanku bylo útočné dělo ráže 38 cm Sturmtiger.
Podvozky, které vyrobila v roce 1942 firma Porsche, se staly základem pro stíhač tanků Ferdinand (SdKfz 184). Ferdinand byl těžký stíhač tanků, postavený na Porscheho podvozku, který byl pro tank Tiger zamítnut, ale byla škoda 90 již vyrobených kusů rozebrat, proto na něj byl umístěn vykonnější kanon ráže 88mm s délkou hlavně 71 ráží. Posádka byla chráněna velmi silným pancířem (200mm na čele, zbylé stěny 80mm). Verze Elefant byla vylepšena o kulomet MG 34 umístěný v pravé části přední stěny a o širší pásy.
ZDROJ: WWW.WIKIPEDIA.CZ
Koncentrační tábor Dachau
16. prosince 2011 v 18:45 | Rencek
|
Holocoust (WWII)
Koncentrační tábor Dachau
Koncentrační tábor Dachau (německy: Konzentrationslager Dachau či KZ-Dachau) byl první nacistický koncentrační tábor otevřený v Německu, který se nacházel na pozemku opuštěné muniční továrny poblíž středověkého města Dachau, které leží přibližně 16 km severozápadně od Mnichova, ve spolkové zemi Bavorsko v jižním Německu.
Historie
Tento tábor otevřený 22. března 1933 byl první stálým koncentračním táborem založeným vládní koalicí Národně socialistickou německou dělnickou stranou (NSDAP) a Německé nacionální straně lidové (rozpuštěna 6. července 1933). Heinrich Himmler, někdejší policejní ředitel v Mnichově, oficiálně tábor popsal jako "první koncentrační tábor pro politické vězně."
Dachau posloužil jako prototyp a modelový příklad pro ostatní nacistické koncentrační tábory, které jej následovaly. Jeho základní organizace, vzhled, stejně jako plány budov, byly navrženy jedním z velitelů tábora Theodorem Eicke a posléze byly použity i při výstavbě další
ch táborů. Eicke navrhl oddělený bezpečností tábor nacházející se poblíž velitelského centra, který se skládal z obytných čtvrtí, administrativy a vojenských tábor. Sám Eicke se stal vrchním inspektorem všech koncentračních táborů a byl přímo zodpovědný za výstavbu ostatních táborů podle tohoto modelu.
ch táborů. Eicke navrhl oddělený bezpečností tábor nacházející se poblíž velitelského centra, který se skládal z obytných čtvrtí, administrativy a vojenských tábor. Sám Eicke se stal vrchním inspektorem všech koncentračních táborů a byl přímo zodpovědný za výstavbu ostatních táborů podle tohoto modelu.Celkem prošlo táborem přes 200 tisíc vězňů z třiceti zemí, z nichž dvě třetiny tvořili političtí vězni a téměř třetinu tvořili Židé. Původně byl tábor určen jen pro 5000 vězňů a vězněni zde měli být především lidé, na které byla uvalena vazba. Postupem času sem byli posíláni i odpůrci režimu, kněží a řeholníci, Židé nebo také homosexuálové. Uvádí se, že v táboře zemřelo celkem 25 613 vězňů a dalších téměř 10 tisíc mělo zemřít v pobočných táborech.Mezi příčiny úmrtí patřily převážně nemoci, podvýživa a sebevraždy. Počátkem roku 1945 v táboře vypukla tyfová epidemie. Při následné evakuaci většina oslabených vězňů zemřela.
Společně s výrazně větším vyhlazovacím táborem Auschwitz-Birkenau se stal koncentrační tábor Dachau pro mnoho lidí symbolem koncentračních tábor. Konzentrationslager (KZ) Dachau rovněž zůstává v paměti lidí, neboť se jednalo o druhý koncentrační tábor osvobozený britskými nebo americkými silami. Tudíž se jednalo o jedno z prvních míst, které Západu odhalilo prostřednictvím novinářů a filmových kronik realitu nacistické brutality. Tábor byl osvobozen 29. dubna 1945 americkými jednotkami, které nalezly v uzavřeném táboře 30 000 vězňů. Téhož dne došlo k masakru části zajatých strážných.
Některé osobnosti vězněné v koncentračním táboře Dachau
Na seznamu vězňů se nacházelo mnoho osobností veřejného života, jako starostové, komunální politici, poslanci a šlechtici; řada vydavatelů novin a časopisů; mnoho známých a tedy vlivných spisovatelů. Byli sem sváženi lidé různých mediálně aktivních povolání s vlivem na veřejnost, jako hudebníci, skladatelé a právníci. Od konce roku 1940 byli z různých jiných táborů do Dachau svážení již dříve zatčení duchovní různých konfesí, kteří byli koncentrováni v kněžském bloku.
Mezi vězně patřily i tyto osobnosti z českých zemí:
- Prof. ThDr. Josef kardinál Beran
- Josef Čapek
- P. Richard Henkes
- Profesor Ing. arch. Jiří Kroha
- ThDr. Štěpán Maria kardinál Trochta
- P. Engelmar Hubert Unzeitig
Velitelé
- SS-Standartenführer Hilmar Wäckerle (22. března 1933 - 26. června 1933)
- SS-Gruppenführer Theodor Eicke (26. června 1933 - 7. dubna 1934)
- SS-Oberführer Alexander Reiner (7. dubna 1934 - 22. října 1934)
- SS-Brigadeführer Berthold Maack (22. října 1934 - 12. ledna 1934)
- SS-Oberführer Heinrich Deubel (12. ledna 1934 - 31. března 1936)
- SS-Oberführer Hans Loritz (31. března 1936 - 7. ledna 1939)
- SS-Hauptsturmführer Alex Piorkowski (7. ledna 1939 - 2. ledna 1942)
- SS-Obersturmbannführer Martin Weiß (3. ledna 1942 - 30. září 1943)
- SS-Hauptsturmführer Wilhelm Weiter (30. září 1943 - 26. dubna 1945)
- SS-Obersturmbannführer Martin Weiß(26. dubna 1945 - 28. dubna 1945)
- SS-Untersturmführer Johannes Otto (28. dubna 1945 - 28. dubna 1945)
- SS-Sturmscharführer Heinrich Wicker(28. dubna 1945 - 29. dubna 1945)
ZDROJ: WWW.WIKIPEDIA.CZ
SS - Totenkopfverbände
16. prosince 2011 v 18:33 | Rencek
|
Německo (WWII)
SS-Totenkopfverbände
Jednotky Totenkopfverbände jsou obecně známé jako strážci koncentračních táborů, avšak z těchto oddílů vznikla jedna z nejlépe vycvičených a organizovaných jednotek Waffen SS - divize Totenkopf.
Vznik jednotky
Vznik jednotek Totenkopfverbände je spojen se jménem Theodor Eicke. Byl to muž, který se účastnil tzv. "Noci dlouhých nožů", za což byl v roce 1934 jmenován Himmlerem inspektorem koncentračních táborů a velitelem strážních jednotek SS, nazvaných Totenkopfverbände. Zpočátku byly tyto jednotky rozděleny do šesti praporů, které střežily šest tehdy existujících koncentračních táborů, a čítaly tři a půl tisíce mužů. Před druhou světovou válkou se počet jejich členů zvedl na dvacet tisíc. Příslušníci Totenkopfverbände museli mít árijský původ, čistý trestní rejstřík, nesměli být věřící, museli mít výšku minimálně 170 cm a nejvyšší věk 22 let.
Teror v Polsku
Roku 1938 bylo rozhodnuto, že jednotky Totenkopfverbände projdou vojenským výcvikem pro 
splnění "speciálních úkolů." Podle nařízení vznikly čtyři pluky - Oberbayern, Brandenburg, Thüringen a Ostmark. 1. září 1939 dostaly pluky Oberbayern, Brandenburg a Thüringen rozkaz k tajnému poslání v Polsku, kterým měla být "očistná a bezpečností opatření" spočívající v pacifikaci místního obyvatelstva. Příslušníci sboru dle svých hlášení čistili vesnice od "povstalců", zatkli velký počet "podezřelých živlů", zastřelili velké množství lidí "při pokusu o útěk". Ve skutečnosti se jednalo o likvidaci Židů a polské elity. Reinhard Heydrich 27. září 1939 napsal, že masakry přežila pouze tři procenta polské vyšší společnosti. V říjnu roku 1939 schválil Adolf Hitler vznik bojové divize Totenkopf, která se přesunula do Dachau, kde byla zorganizována a vybavena. Z původně strážní jednotky koncentračních táborů vznikla jedna z nejlépe vycvičených bojových divizí Waffen SS.
splnění "speciálních úkolů." Podle nařízení vznikly čtyři pluky - Oberbayern, Brandenburg, Thüringen a Ostmark. 1. září 1939 dostaly pluky Oberbayern, Brandenburg a Thüringen rozkaz k tajnému poslání v Polsku, kterým měla být "očistná a bezpečností opatření" spočívající v pacifikaci místního obyvatelstva. Příslušníci sboru dle svých hlášení čistili vesnice od "povstalců", zatkli velký počet "podezřelých živlů", zastřelili velké množství lidí "při pokusu o útěk". Ve skutečnosti se jednalo o likvidaci Židů a polské elity. Reinhard Heydrich 27. září 1939 napsal, že masakry přežila pouze tři procenta polské vyšší společnosti. V říjnu roku 1939 schválil Adolf Hitler vznik bojové divize Totenkopf, která se přesunula do Dachau, kde byla zorganizována a vybavena. Z původně strážní jednotky koncentračních táborů vznikla jedna z nejlépe vycvičených bojových divizí Waffen SS.Bojová činnost
Během invaze na západ byla již Totenkopf dobře vyzbrojená a organizovaná jednotka. Divize se prvních bojů zúčastnila v Belgii a Francii, kde spáchala na samotě La Paradis masakr, při němž byli postříleni zajatí britští vojáci. Na začátku tažení na východ útočila divize na Litvu a poté na Leningrad. Ten však zůstal nedobyt a Sověti vrhli Němce zpět, přičemž divize Totenkopf zůstala do konce roku obklíčena v Děmjanském kotli. Odtud na jaře 1942 prorazila obklíčení a vedla do podzimu obranné boje. Jelikož měla již 60% ztráty, byla poslána na odpočinek a doplnění do Francie. Počátkem roku 1943 se zúčastnila znovudobytí Charkova, v červenci se zúčastnila bitvy u Kurska. Poté již vedla obranné boje až do roku 1944, kdy byla odeslána k posílení německého útoku na Budapešť. Válku ukončila v Rakousku.
ZDROJ: WWW.WIKIPEDIA.CZ